Tacitus - Sen

Lektvary nejčernější z černých... nádherná kůží potažená kniha... Se zlatě vyrytým názvem. L je obkresleno hadími hlavami, jazýček jednoho se dotýká prostého e hned po něm. Jakoby každého nutil číst dál a uvědomit si název tohoto skvostného svazku.

Obsahuje nějakých pět tisíc stran, pergamen je místy olámaný, někde je po bývalých majitelích i skvrnka.

Severus se musí zašklebit nad takovým zacházením... jak někdo může třeba jenom pít nad takovou vzácností?

Lektvary nejčernější z černých... každé písmenko je pravdou, jsou zde nejdokonalejší lektvary černé magie. Tak černé, že je to cítit i z pergamenů. Ani inkoust není obyčejný, její autor použil krev vzácné Betrie z Australských plání... už několik století toto zvíře nikdo neviděl. Mělo tu smůlu, že části jeho těla byli vzácností nejen pro lektvaristy, ale i pro gurmány celého světa.

Nepřežilo pokrok...

Severus ještě jednou pohladí skvostný několik set let starý svazek a s lítostí ho vrátí zpátky. Naposledy ho pohledem pohladí a nasadí zpátky svoji masku.

Ví, že se mu stěží podaří znova ho prolistovat, měl štěstí, že na něj narazil v antikvariátu na Obrtlé... ani nemůže pochopit, že ho nějaký blázen prodává.

Proč jenom on? Proč? Kvůli čemu má takovou smůlu? Je v lektvarech dost dobrý, má předpoklady být nejlepší, ví to o sobě. Ale nemá peníze.

Odchází se skrytou lítostí z obchodu a vychází do Obrtlé. Potom zpátky na Příčnou.

Zpátky do Bradavic, aby si z něj hloupí spolužáci dělali legraci. Ale on jim to jednou vrátí, tím si je jistý!

A třeba... jednou... bude mít největší knihovnu černých lektvarů a černé magie na světě. Má naději. A to je důležité.

Dlouho po večerce ve své posteli usíná a zdá se mu, že se znovu probírá Lektvary nejčernějších z černých...

Sen...